planeta zeme

Od roku 1977 začal SSSR nahrazovat staré rakety středního doletu, které byly namířené na cíle v západní Evropě, modernějšími systémy typu SS-20. Členské státy NATO se tímto krokem cítily ohroženy a hodnotily jej jako jednostranné porušení principu strategické rovnováhy v Evropě. Na úrovni NATO bylo zahájeno jednání, jakým způsobem by mělo být na tento sovětský krok reagováno. Dne 12. prosince 1979 se v Bruselu ministři zahraničí a obrany členských států NATO dohodli na tom, že odezvou na nejnovější sovětskou ofenzívu bude rozmístění amerických systémů středního dosahu v západní Evropě. K tomuto kroku mělo však dojít teprve tehdy, nepovedou-li jednání se SSSR o likvidaci raket středního dosahu k uspokojivému výsledku. V takovém případě měly USA již v roce 1983 začít s rozmisťováním svých jaderných prostředků středního dosahu – rakety Pershing II a křídlaté střely (Cruise Missiles) – v západní Evropě. Moderní a vysoce přesné zbraňové systémy napomohly vytvoření rovnováhy sil.
Jednání o jaderných prostředcích středního doletu mezi USA a SSSR začalo v Ženevě (Intermediate-Range Nuclear Forces, INF) po mnoha průtazích a odkladech (díky SSSR) až v listopadu 1981. Situaci zkomplikoval a vztahy mezi oběma supervelmocemi dokonale ochladil již zmíněný sovětský vpád do Afghánistánu v prosinci 1979. Nový americký prezident Ronald Reagan – nastoupil úřad 20. ledna 1981 jako 40.prezident USA – se v prvním období svého úřadování stavěl k pokračování rozhovorů o kontrole zbrojení krajně odmítavě a SSSR označoval zcela otevřeně za „říši zla“. I přes tento Reaganův odmítavý postoj byla v červnu 1982 v Ženevě zahájena nová jednání o omezení strategických zbraní. Prezident Reagan zavedl posléze pro jednání, označovaná původně SALT, termín START (Strategic Arms Reduction Talks). Snažil se tak zdůraznit odlišnost od sporné smlouvy SALT II. Toto kompromisní řešení se však nesetkalo s konkrétnější odezvou. Daleko větší význam mělo naopak nové kolo tlaku na SSSR.