planeta zeme

m. v Albánii, na ř. Shkumbini, jež se vlévá do Jaderského
noře. Jde o prastaré ilyrské sídliště, jež se připomíná už v
antických řec. pramenech (např. u Ptolemaia) jako Hiskampa
n. zkráceně Skampa. Tento název se někdy uvádí v souvislost
se jménem říčky, u níž m. leží (jeho etymologie však není
jasná). Současné jméno Elbasan dal městu r. 1466 turecký
sultán Mohamed II. (ani ono však nemá průhlednou
etymologii).

země a stát v sev. Africe, úř. n. Egyptská arabská
republika, dříve v l. 1958-1971 Sjednocená arabská
republika. Staří Egypťané nazývali svou obdělávanou zemi při
Nilu "černá země" (v protikladu k "oranžové zemi" pouště).
Střec. jméno Aigyptos vzniklo nejspíš z Hikuptah "palác
Ptahova ducha", jak znělo náboženské jméno hl. města Staré
říše Mennoferu (řec. Memfis). Toto jméno se uchovává nejen v
pojmenování Egypta v různých evrop. jazycích, ale i v
označeni potomků pův. egyptského obyvatelstva, kteří si
dodnes uchovali svou identitu jako křesťanská menšina, tj.
Koptů (arab. Kibtí, pl. Akbát). Semitský název pro Egypt byl
vždy odlišný: v bibli je to hebr. Misrajim, ve spis. arab.
Misr, v hovor. arab. Masr ("město").

(-dyr-)
město v evrop. části Turecka. Sídlili zde Trákové a dále
Makedonci, za nichž se město nazývalo Orestias. Znovu je
vystavěl ve 2. st. n. l. císař Hadrián, na jehož počest bylo
nazváno řec. Hadrianopolis "město Hadriánovo". Toto jméno
bylo po příchodu Turků různě poturečťováno : Edrinaboli,
Edrinus, Edrune aj., až se ustálila podoba Edirne.

č. Jager
m. v Maďarsku, na úpatí pohoří Mátra. Zal. brzy po vzniku
uherského království. R. 1009 v něm sv. Štěpán založil
biskupství a r. 1010 mu udělil městská práva. Pro množství
výstavných chrámů je metaforicky nazýván "uherský Řím". R.
1552 poprvé obléhán Turky, kterým se však podařilo dobýt jej
až lstí v r. 1596. Jméno je maď. původu. Vzniklo patrně
přejetím názvu potoka Éger-patak "Olšový. potok" (z éger
"olše"). V středověkých lat. listinách je někdy nazýván
uměle Agria (z toho vznikla zčešt. podoba Jager).

(edynbara)
hl. m. Skotska (V. Británie),pochází z kelt. dob, kdy zdejší
hrad byl sídlem piktských králů: hrad na vysoké skále se
tehdy nazýval Dunmonaidh "tvrz na vyvýšenině". Od poč. 7.
stol., kdy sem pronikali anglosaští dobyvatelé, vystupuje
pod novým jménem Dunedin (r. 637 Edin), r. 854 Edwinesburch,
tj. "Eadwinův hrad" (podle northumbrijského krále Eadwina).
Snad šlo jen o přehodnocení staršího kelt. názvu, jemuž se
již nerozumělo.

(ekva-)
E země a stát v Již. Americe. Kdysi součást indiánské říše
Inků; Španěly ovládnuta r. 1533, od 1822 provincií Kolumbie,
r. 1830 po vyhlášení nezávislosti samostatnou republikou.
Jméno E. se odvozuje ze šp. ecuador "rovník" (z lat.
eguator): vytvořeno uměle r. 1822 podle polohy země na
rovníku.

Labels: stát

DŽEZÍRA n. DŽAZÍRA v egyptské výslovnosti Gezíra;
arab. "ostrov. Vyskytuje se často jako místní název v arab.
zemích. V Súdánu se tak nazývá úrodná oblast mezi Bílým a
Modrým Nilem, kde se pěstuje vysoce kvalitní bavlna. Téhož
jména se užívá také pro část oblasti mezi Eufratem a
Tigridem apod.

příst. město v Saúdské Arábii, na gobřeží Rudého moře.
Pŕipomíná se už v předislámské době. Název se nejčastěji
vysvětluje z arab. džadda "babička" (myslí se tím pramáti
lidstva Eva, jejiž údajný hrob - až do zničení Saúdovci r.
1928 - ležel nedaleko odtud). Nepochybně správnější bude
etymologie, která spojuje toponymum se starším arab. ap.
džudda "cesta".

Labels: pristav

č. Alžír
hl. m. Alžírské republiky, v sev. Africe. V místech dneš.
Alžíru byla ve starověku fénická stanice. Římané nazývali m.
Icosium. Když zde Arabové v 10. stol. založili dnešní město,
dali mu podle drobných ostrůvků při sz. břehu zátoky jméno
al-Džazá'ir (al- je arab. určitý člen). Francouzi toto jméno
zkomolili na Alger (výsl. alžé). Podle města se nazývá celá
země Alžírsko, franc. Algérie. Arab. název pův. znamená
"ostrovy".

rus. Zapadnaja Dvina lot. Daugava
ř. v evrop. části SSSR (délka 1020 km), protéká Běloruskem a
Lotyšskem, vlévá se do Balt. moře. Název je ide. původu :
spojuje se se základem, který je doložen např. v stind.
slovese dhávatí "teče, plyne" n. dháutis "pramen, potok".
Podány výklady též z ugrofin. jaz. (z eston. vajna "úžina,
zátoka"). Název nejasný. Vedle Záp. Dviny je ještě Sev.
Dvina, která se u Archangelska vlévá do Bílého moře. Její
etymologii je asi nutno odvozovat z jiného základu než v
případě Záp. D. Název rovněž nejasný. D. Název rovněž
nejasný.soubor ZEMJM05.TXT
obsahuje hesla od DŽAZAÍR do GERLACHOVSKÝ ŠTÍT

hl. m. Tádžické SSR, leží v Gissarském údolí na úpatí
Pamíru. Do revoluce bezvýznamný kišlak ( = vesnice) zvaný
Ďušambe (zal. snad už na poč. islámské éry v 7. stol.). Po
r. 1923, kdy v něm definitivně zvítězila sovět. moc, rychle
vyrostl na město, jež se už r. 1924 stalo centrem Tádžické
ASSR, r. 1929 hl. m. Tádžické SSR. Od r. 1929 do 1961
přejmenován na Stalinabad "Stalinovo město. R. 1961 vráceno
mu pův. tád. jméno, upravené podle soudobé tádž. výslovnosti
na Dušanbe. V irán. tadžičtině to znamená "pondělí" (podle
dne, kdy se zde konal trh).

(dysl-)
m. v NSR, s. od Kolína nad Rýnem, při ústí ř. Düssel do
Rýna. Poprvé se připomíná jako ves ve 12. stol. Na město
byla povýšena až r. 1288, kdy se stal D. rezidencí vévody z
Bergu. V názvu se však tato změna neodrazila: dodnes má v 2.
členu ap. dorf "ves" (srov. obdobný případ u MJ Varnsdorf),
jež je blíže určeno 1. členem Dussel (hydronymum nejasného
původu), tj. "ves nad ř. Düssel".

DURRES (-ras) č. Drač
příst. město v Albánii, na pobřeží Jaderského moře. Zal. ok.
r. 627 př. n. l. řeckými kolonisty z Korkyry (Korfu), kteří
na místě starší osady ilyrského kmene Taulantů vybudovali
novou osadu pod jménem Epidamnos. Asi od 3. stol. př. n. l.
se pro ni začalo v řečtině užívat nového názvu Dyrrachion: z
něho se odvozuje lat. Dyrrachium, alb. Durres (z alb. podoby
pak; vznikla it. forma Durazzo a slovan. Drač, doložitelná
již od 13. stol.). O ilyr. původu tohoto jména není pochyb.
Znamenalo původně "příboj".

Labels: pristav

(dérben)
přístav v Natalu (Jihoafrická republika). R. 1828 zde
Angličané založili osadu, která se po desetiletém živoření
začala od poloviny třicátých let rozrůstat díky energii
vysloužilého námořního kapitána A. Gardinera. Ten osadu
pojmenoval podle Sira Benjamina D Urbana, který byl v letech
1834-1838 guvernérem kapské kolonie na jihu Afriky.

Labels: afrika, pristav

druhá největší ř. Evropy (délka 2850 km); kromě ČSSR protéká
ještě 7 státy: NSR, Rakouskem (Donau), Maďarskem (Duna),
Jugosláviií (Dunav), Rumunskem (Dunárea), Bulharskem (Dunav)
a SSSR (Dunaj). Připomíná se již v antic. pramenech řec.
(Istros) a řím. (Ister, pozd. Danuvius r. Danubius . Pův.
název je staroevropský a odvozuje se z ide. kořene
+eis-/+is- "prudce se valit, řítit se" (srov. stind. isnáti
"hnát se, spěchat"). Dnešní název je rovněž ide. původu:
vznikl ze základu dánu- "voda, proud" (srov. sans. dánu-
"tekutina, vlhkost, šťáva"). Istropolis ("město na Dunaji")
je zachován v názvu 1. bratislavské univerzity Academia
Istropolitana (zal. ji r. 1467 Matyáš Korvín).

příst. město v Jugoslávii, na pobřeží Jaderského moře. Zal v
7. stol. n. l. řeckými uprchlíky. Ve středověku vyrostlo na
mocnou kupeckou republi ku městského typu. V 13.-14. stol.
pod nadvládou Benátčanu, později vazalem Turků. R. 1806 se
D. zmocnila Francie, která jej na Kongresu vídeňském r. 1815
postoupila Habsburské monarchii, po 1. svět. válce připadl
Jugoslávii. V historii se připomíná nejprve pod řec. názvem
Rausim, z něhož se vyvinulo lat. Ragusium a posléze it.
Ragusa: jde nepochybně o jméno původu už ilyr. Slovan.
podoba D. se odvozuje z psl. základu +dobrb "doubrava, les"
(příbuz. s řec. drumos, což je prastarý název lesa vůbec).

Čtenářům může pomoci výběrová bibliografie na konci knihy. Vlastní jména monarchů a příslušníků vládnoucích dynastií se v textu používají v české podobě (např. Fridrich, Evžen, Vilém), 10 ÚVODEM
jména änepanujících" politiků, generálů a dalších osobností jsou ponechána v původní formě. V případě, že současná čeština nemá u zeměpisných názvů vlastní ekvivalent, používá se v textu dobo­vý název (např. ve Slezsku tehdejší německé podoby) a v závorce je u prvního použití uvedena dnešní podoba v l. pádu jednotného čísla (např. ve Slezsku polské názvy). Poznámky se omezily na od­kazy na nevydané a nejzávažnější vydané prameny, odborné stu­die a na některá nezbytná biografická či jiná upřesnění. Za pomoc při studiu v archivech a knihovnách a za zapůjčené materiály chce autor poděkovat prof. dr. Holmu Sundhaussenovi (Freie Universitát, Berlin), prof. dr. Wolfgangu Hardtwigovi (Humboldt Universitát, Berlin), prof. dr. Eike Wolgastovi (Rup-recht-Karis-Universitát Heidelberg), prof. dr. Volkeru Sellinovi (Ruprecht-KarIs-Universitát Heidelberg), prof. dr. Winfriedu Beckerovi (Universitát Passau), prof. dr. Alexanderu Patschov-skymu (Universitát, Konstanz), prof. dr. Reineru Hudemannovi (Universita! děs Saarlandes, Saarbrůcken), prof. dr. Reinhardu Schneiderovi (Universitát děs Saarlandes, Saarbríicken), prof. dr. Arnoldu Suppanovi (Universita!, Wien) a dr. Thomasů Kletečkovi (Ósterreichisches Ost- und Sůdosteuropa-Institut, Wien). Poděko­vání za podporu a povzbuzování patří řediteli Ústavu světových dějin (usd) FF UK v Praze doc. dr. Vladimíru Nálevkoví, CSc., vedoucímu Semináře dějin mezinárodních vztahů a světové poli­tiky USD FF UK v Praze prof. dr. Aleši Skřivanovi, CSc. a všem kolegům a přátelům. Za nejednu cennou radu a připomínku k ce­lému textu děkuji své manželce, dr. Šárce Stellnerové (Goethe-In-stitut, Praha). 11

sedmileté války se ovšem nedá psát bez základního seznámení s organizací a správou tehdejší armády, s tehdejší výzbrojí a výstrojí, s finančními zdro­ji, jejich využitím, se správním systémem atd. V této knize jsou ovšem načrtnuty pouze základní momenty. Kniha je pokusem o široký pohled na sedmiletou válku v Evro­pě, ale jejím cílem není vyložit vyčerpávajícím způsobem všechny politické, ekonomické či sociokulturní problémy. Takový úkol překračuje rozsah jedné knihy, vyžadoval by kolektiv autorů z mnoha vědních oborů. Text je proto možno chápat jako äúvod do studia" sedmileté války v české historiografii. Co se týče vývoje velmocí v 18. století, může autor českého čte­náře odkázat na překlad díla francouzského historika Victora L. Tapiého Evropa Marie Terezie (Praha 1997). Pruskému vývoji se podrobně věnuje autorova biografie Fridrich Veliký. Cesta Prus­ka k velmocenskému postavení (Praha 1998). Sedmiletou válkou na americkém kontinentě se zabývá samostatná kniha českého historika Josefa Opatrného Válka Mohykánů. Sedmiletá válka v Americe, která vyšla v Historické řadě nakladatelství Libri v ro­ce 2000. O ostatních účastnících konfliktu nejsou v české litera­tuře moderní přehledy, ale lze se obrátit na dílčí studie a cizoja­zyčné knihy.